Profesor Pafko se stal nejen špičkou ve svém oboru, se svými životními postoji také patří mezi špičku a troufnu si napsat i mezi vzory lidství. Je člověkem, ze kterého vyzařuje klid a rozvaha, takové to laskavé člověčí zázemí a bezpečí. Celý život žije střídmě, věhlas mu nestoupl do hlavy a je pravým opakem uštvaných představitelů „moderní“ společnosti, kteří na otázky odpovídají úsečně, otočeni zády a s rukou na klice. O svém odborném i soukromém životě a o životních postojích napsal krásnou knížku Medicínmani a ti druzí. Přečtěte si ji a budete mu závidět. Budete mu závidět rozvahu jak se srovnal se životem a se společností všech lidí kolem. Nad knížkou se zamyslete, něco si z ní zkuste vzít pro sebe, a když se vám to podaří, budou vám závidět jiní.
Profesor Pafko je už od dětství vášnivým cyklistou, sám přitom začal po dlouhé pauze opět jezdit na motocyklu téměř v šedesáti letech. Motorkáře ale přitom zná také z pohledu své profese skutečně jako dárce orgánů. Právě kolem medicíny, chorob a lidských strastí vyplouvají tvrdě na povrch skutečné životní priority. Člověk si uvědomí, že to nejsou rozdíly mezi tisíci a milióny vydělaných mincí, ale rozdíly v lidských vztazích a v pevnosti zázemí nejbližších.
S panem profesorem jsem se seznámil asi před patnácti lety u historických motocyklů. Občas jsme se pak setkali při různých příležitostech a já jsem se smál tomu, jak funguje motocyklový bacil. Prvně mi sdělil, že má už tři motocykly a to že je až dost, žádný další že si už nepořídí. Pravdou je, že je v té věci velmi zdrženlivý. Byl by nesmysl pokoušet se o odhady, kolik a jakých motocyklů by si mohl profesor Pafko dovolit. On jich má za ta léta jen sedm a jeho motocykly jej charakterizují. Dovolím si tu pozměnit Masarykovo úsloví „řekni mi co čteš a já ti řeknu, kdo jsi“. Určitě dnes může podobně platit i „řekni mi jaké máš nebo jaké jsi měl motorky a já ti řeknu, kdo jsi“.
Motocykly provázely profesora Pafka životem okrajově, jen tak zlehka, a přece po nich stále toužil. Už v dětství obdivoval poválečnou stopadesátku čízu, a právě tou zahájil svoji skromnou sbírku až po uplynutí více než čtyřiceti let. Podobné to bylo s dvoupístovým Manetem a s Jawou pérákem.
Není divu, že precizní chirurg obdivuje techniku, a že se jí také nezalekne. Proto jednou s pomocí sousedů vytáhl do čtvrtého patra na balkón Jawu 175 z roku 1936, a ta pak zrestaurovaná stála na vánoce v pokoji u stromečku. Motocyklovou kolekci profesora Pafka doplňuje i čtyřtakt, dvěstěpadesátka B.S.A. z roku 1930. Na kterémkoli ze svých motocyklů se občas velmi rád sveze, má je rád a dokáže také popustit uzdu normální mužské ješitnosti. Před léty mi s úsměvem řekl, že jezdí do práce na péráku, parkuje ve vyhrazených garážích pod motolskou nemocnicí a kdokoli jde kolem, dívá se na tu motorku a ne na mercedesy a bavoráky stojící všude okolo.

Život na kolech

Už je to dávno, když po promoci jezdil čerstvý doktor Pafko na skútru Manet, pak přišla rodina a bylo nutné šetřit na auto – napřed Aero, pak Trabant… Další moderní skútr si pořídil až jako vážený profesor když mu táhlo na sedmdesátku a moderní pětistovku až po sedmdesátce. Tedy moderní – z hlediska jeho oblíbených veteránů. Desetiletý motocykl Suzuki GS 500 přece není nic starého!
Profesor Pafko jezdí s rozvahou a s potěšením, těch rozmlácených lidí měl před sebou na operačním stole dost na to, aby sám riskoval. Radost z jízdy z něho přímo vyzařuje a nemusí přitom sedět na motorce, před kterou by se každý zlomil v pase.
Všichni známe hádanku kdo chodí napřed po čtyřech (dítě), pak po dvou (dospělý) a nakonec po třech (s holí ve stáří). Pan profesor zná lék proti té holi. Zažil obdobu v ježdění – napřed po dvou, pak po čtyřech a nakonec zas po dvou. Prožil poválečné období, kdy jízdní kolo bylo pro děti snem a pro dospělé dopravním prostředkem, než se zmohli na motocykl a poté na automobil. Nyní je k běžnému automobilu motocykl zdrojem zábavy a kolo ještě navíc i ideálním prostředkem k udržení dobré fyzické kondice a zdraví. Sám si dává pořádnou porci kilometrů kdykoli mu to popsaný diář a počasí dovolí, protože výtečná fyzická kondice je pro chirurga naprostou nezbytností.
Kdysi mi řekl, že v nemocnici pořád vidí ten vratký předěl mezi životem a smrtí, proto že je třeba se radovat, když je z čeho. Až tedy někdy potkáte motocyklistu menší postavy a bude se vám zdát že jede zbytečně opatrně, možná to bude právě on. Pak trochu uberte a radujte se z toho, že jste jej potkali na silnici, a ne v souvislosti s jeho profesí.

Honza Čejchan, foto: autor