KTM Festival 2005

Oranžový víkend

15.06.2005 - Vyšlo v čísle 3
Barva KTM je oranžová, stejně jako barva čtvrtletníku MOTOXPRESS. Barva ale není vůbec rozhodující.

Rozhodující je technika, rozhodující je zaměření značky. Zaměření na sportovní motocykly enduro a na vlastně odvozené řady supermotardů a cestovních motocyklů s označením Duke. Jsou to motorky, které naší dvoučlennou redakci přímo fascinují. Je úžasné, jak ovladatelné a snadno zvládnutelné jsou tyto supervýkonné stroje i pro člověka, který sice na endurech dost najezdil, většinou ale se slabšími motory.
Každoročním světlým bodem v kalendáři je proto Oranžový víkend s KTM ve Vlašimi, pořádaný společností Sette s.r.o., generálním dovozcem motocyklů KTM. Letos to byl poslední dubnový víkend a pro novináře byly motocykly připraveny k devastaci na pátek.
Mají to tam ve Vlašimi vlastně docela mizerně zařízené. Půjčí vám motorku na půl hodiny, což sice vypadá jako dost dlouhá doba, ale když sednete na motorku, která je zatraceně zajímavá, chcete se trochu svézt, k tomu najít nějaké pěkné místo na focení, tam vybalíte nádobíčko, jeden z redakce se odstrojí, aby se mohl věnovat fotoaparátu – tak to už je ta půlhodina v háji, honem sbalit a zpět.
Nám se povedlo hned napoprvé přijet s půlhodinovým zpožděním. Měli jsme půjčená obě endura, 640 LC 4E i vysokou Adventure 950, trochu jsme pátrali po okolních lesích, kde by se dalo dobře fotit, rozbalili jsme tábořiště na takovém pěkně svažitém palouku a najednou vedle nás bouchnul Černobyl.
Za pár stromy, odkud jsme chtěli najíždět na snímek, vyletělo několik tun hlíny, zem se zatřásla – člověk to zná z jen filmu, válku jsme na vlastní kůži nezažili, takže pocity asi jako že se vám zastavil krevní oběh. Najednou tři chlapi, a kde že jsme se tam vzali, dostali jsme jmen, že prý jsme v prostoru střelnice, kde vlašimská firma Sellier-Bellot likviduje munici a výbušniny. My tedy že jako mizíme, že jsme netušili… prostě sneslo se toho najednou nějak moc.
Chceme se po tom šoku vytratit, NÉ TAM, NA DRUHOU STRANU!!! Dobře, jedeme tedy lesem někam do pryč, jenže to už máme vracet motorky a před námi les, pole, les… prostě trochu jsme zabloudili. Vlastně docela dost. Nezbylo než se omluvit kolegům, kteří měli mít motorky po nás a už tak daleko nejezdit.
Po návratu jsme se shodli na tom, že na supervýkonné motorce, na kterou člověk není zvyklý a na zadku má rakouskou registrační značku od výrobce, takže praštit s ní o zem by vůbec nebylo dobře, tak na takové motorce bychom se do rokle ve špatně průjezdném lese s pařezy, kořeny a poházenými větvemi vědomě nevydali – ale ono přitom bylo všechno v pohodě. Kolosální devětsetpadesátkou trefíte pařízek tak, že ustřelí přední kolo a vy přitom s jistotou pokračujete správným směrem. Přitom nijak pomalu, ta motorka má převodovku spíš cestovní, i s rychlou jedničkou. Na zpáteční cestě jsem si také dal oblíbenou adrenalinovou vložku – na polňačce, na které jsme se cestou tam vyhýbali těm větším dírám tak v padesátce, jsem trochu zatáhl za plyn. Stovka tam je v cuku letu, sto dvacet a jízda jak na kanapi, ono se s tím asi dá opravdu dojet přes poušť do Dakaru jako po másle. Ale jsme v Čechách, vesnice na dohled… 
Závěr je jednoznačný. Rakušáci dovedou. A zatraceně dobře.

Honza Čejchan, foto: Jan Čejchan ml. a Dalibor Gondík