Piaggio Liberty 125 Postal vznikl na osvědčeném základě oblíbeného skútru Piaggio Liberty 125.  Mezičlánkem je jednomístný model Delivery, který má pouze za zkráceným sedlem velký nosič a na něm na přání plastový kontejner.
Pro přepravu co největšího nákladu s pomocí nejúspornějšího vozidla z hledisek pořizovací ceny, provozních nákladů a prostoru, který vozidlo zabírá v provozu i při parkování, vznikl i model Postal, který má ještě navíc přestavěný předek pro montáž druhého nosiče.
Když jsem si prvního prosince skútr půjčoval, v krásném slunečném dni s teplotou na nule, hovořili jsme u dovozce o tom, že to není žádný trhač dlažby, ale že je konstruován pro vysokou životnost, spolehlivost a pro všestranné použití i za nepříliš ideálních podmínek. Proto je skútr vybaven nejen štítem, za kterým se skryje i celá hlava jezdce, ale navíc koženkovou clonou mezi štítem a karoserií skútru. Jezdec je tak opravdu dobře chráněn proti nepřízni počasí od hlavy k patě. V dešti jsem sice nejezdil, ale dobře znám nepříznivý efekt náporu ledového vzduchu na ruce, promrzání hůře izolovaných rukavic. I z toho hlediska musím skútr pochválit, nebyl jsem oblečen zodpovědně v zimním, a přesto pár desítek kilometrů nebylo nic nepříjemného. Velký štít a koženková suknička pod ním fungují skvěle.

Motorka naruby
Naruby proto, že to zásadní je tu opačně – důvod existence vozidla. Motocykly nejsou už po desítky let prvoplánově dopravním prostředkem, jsou určeny pro volný čas. Jsou něčím navíc, něčím co mít nemusíte. Proto musí motocykl především vypadat skvostně a v testech se pak občas objevují slova o tom, že design zvítězil nad účelností, nad pohodlím atd.
Skútr Liberty Postal byl ale konstruován pro ty, kdo jej opravdu potřebují a mít jej musí. Dominantní je účelnost, a proto smí být i ošklivý. Základ – šasi skútru s plasty pochází z běžného skútru Liberty 125, který se určitě měl i líbit. Zato změny, které se poté staly dominantními z hlediska vzhledu vozidla, jistě představují pravou designérovu noční můru. Jen maličkostí je poměrně tuhé a vzadu uťaté sedlo mezi tím, čím skútr začíná a čím končí. Nebo se vám snad jeho předek se světlem podvěšeným pod trubkovým lešením líbí? Asi stěží. A ta plastová popelnice vzadu? Jenže zkuste to vymyslet účelněji! Před řídítka každého skútru se určitě dá nějaký nosič namontovat, jenže jak, aby náklad nezakryl světlo? Světlomet tedy musel na vystrkov dopředu pod nosič. A je snad možné nějak lépe využít prostor za sedlem než vodě odolným uzamykatelným kontejnerem? Přitom bylo třeba myslet také na to, aby z důvodu ovladatelnosti i náročnosti na prostor skútr příliš nepřibral na délce, což se podařilo.
Chválím tu ale jako nějaký objev něco, co už v mnoha zemích spoustu let celoročně používají pošty, různé rozvážkové služby i drobní podnikatelé. Prostě nic nového pod sluncem, to jen v Česku jsme dost pozadu a rádi se tváříme že jsme napřed. Skútr je u nás pro mnoho lidí něčím pod jejich důstojnost, a tak se v ucpaných ulicích trápí v autech, nadávají na drahé palivo a na problémy s parkováním.

Maximum a minimum
Minimalizace vozidla které má co nejvíc uvézt, se dotkla i prostoru pro jezdce. Skútřík mi byl trochu malý – snad proto, že italští pošťáci a ti, kteří v Itálii rozvážejí pizzu, jsou menšího vzrůstu. Poposednout dozadu nejde, sedlo končí bednou, a tak jsem si jednou při parkování i kolenem zatroubil. Jde ale jen o zvyk, ani při vyšší postavě to není z hlediska ovladatelnosti a užitné hodnoty nic kritického. To se mi jen vnucuje kočárovitý dvěpade Burgman, na kterém jinak v chladných dnech pojíždím, a který je myšlený úplně jinak. Víc na pohodlí, ale včetně hodně přečnívajícího kufru tak o půl skútru delší. Tím jsou ovšem ovlivněny i jízdní vlastnosti. Když do kufru za dvojsedlem naložím pár desítek kilo časopisů, chová se Burgman jako anakonda.
Proti tomu krátké Piaggio je mnohem obratnější, a také s mnohem větší jistotou ovladatelnější i když se mu naloží na oba nosiče. A jeho dynamika? Na rovince ukázal tachometr stovku, ale myslím, že tachometr je mírný optimista, tomu údaji jsem úplně nevěřil. Výkon čtyřdobé stopětadvacítky je ale určitě postačující pro kratší pojížďky i pro obvyklou akceleraci vozidel ve městech.
To si ostatně od letošního roku mohou vychutnat také majitelé řidičských oprávnění pro osobní automobil, které nově platí i pro stopětadvacítky s automatickou převodovkou a s motorem do výkonu 11 kW. Kdo přesedne z líné padesátky na běžnou stopětadvacítku, bude jako v sedmém nebi z toho, o kolik méně je ohrožován neomaleně předjíždějícími řidiči.
Na břehu Vltavy mne také napadlo, jak ideálním vozidlem může být takový skútřík pro rybáře. Na velkých kolech se s ním dá dobře pojíždět nejen po mizerných silnicích, ale i v mírném terénu a ta káď na kapry za sedlem nemá chybu. Za pochvalu pak jistě stojí i jednoduchá aretace páčky zadní brzdy pro bezpečné parkování a nožní startovací páka, kterou už mnoho skútrů nemá, jenže při slabé baterii nenastartujete a přes odstředivou automatickou spojku skútr neroztlačíte. Vytkl bych jen samosklápěcí boční stojánek, ty nemám rád. Motorku trochu odlehčíte, klap a začne padat. Ale chápu – je to pro úsporu spínače, který jinak musí doplňovat aretovaný stojánek, a také pro vyšší bezpečí, to kdyby spínač nezafungoval.

Honza Čejchan, foto: Pavla Kořenářová