Tenerife - Sopka v moři

Sopka v moři

10.03.2006 - Vyšlo v čísle 6
Na dovolenou nemusíte jet na své motorce, můžete i letadlem tam, kam se na motorce nedojede, a pak si to náramně užít.

Motorkáři ve vyspělých zemích s podobnými klimatickými podmínkami jako Česko běžně v zimě využívají služeb cestovních kanceláří, u nás se spíš jen pláče nad počasím a čeká se na jaro. Přitom třeba takové Kanárské ostrovy v lednu, to není vůbec špatná volba. Tady si přijde na své snad každý, ani netušíte jak. A že si to nemůžete dovolit? Ale můžete. Já jsem si koupil Last minute zájezd čtyři dny před odletem za 12 200,- korun včetně všech poplatků a pojištění, už jen se dopravit na letiště.

 

Tenerife

Ostrov Tenerife je vlastně obrovská, dávno vyhaslá sopka, trčící z moře. Je to kopec z černé lávy, někde velmi pevné, jinde zvětralé až do stavu úrodného sopečného substrátu. Velikost ostrova je vyloženě příjemná. Celý jej objedete podle pobřeží tak za tři až čtyři hodiny, a tím objedete i ostrovní dominantu, horu Teide, vysokou 3 718 metrů.
Pobřeží tvoří černé skály, někde spadající kolmo do moře z výšky stovek metrů, jinde naopak dobře schůdné až k moři, s bizarními lagunami, jeskyněmi a jezírky s mořskou vodou. Zajímavé jsou pláže s černým pískem a štěrkem – drcenou lávou.
Láva je všude. Obrubníky chodníků jsou u nás nařezané ze žuly, na Tenerife z porézní, ale velmi pevné lávy. Zedník hází do míchačky černý lávový písek…
K největšímu městu, Santa Cruz, vede dálnice o čtyřech pruzích v každém směru a občas je úplně plná aut. Provoz je tu vůbec zázračný. Místní jezdí jako dravci, na dálnici za zatáčkou zas auto před vámi zničehožnic skoro zastaví. To německého turistu – důchodce, kterých tu je plno, zaujalo něco v krajině. Přitom vás nemůže varovat cizí registrační značka, všechny jsou zdejší. Jste na ostrově daleko od pevniny a auta turistů jsou z místních půjčoven.

 

Příroda

Ve všech turistických průvodcích je ve městě Puerto de la Cruz zdůrazněn Loro Park, ZOO s největší sbírkou papoušků na světě, s největším delfináriem v Evropě, obrovskou tlupou tučňáků, spoustou šelem, opic a vůbec všeho co se plazí, létá, běhá a plave. Skleněným tunelem se projdete mezi žraloky…
Silnějším zážitkem je ale pro našince pozorovat původní krajinu a přírodu ostrova. Je to moc krásná zem s úžasně rozmanitou přírodou. Divokou, nepokořenou, neplatí tu roční období. Jih ostrova je vyprahlejší, takže i mnohem vhodnější pro off-road vyjížďky. Sever se zelená a kvete, tedy alespoň v lednu naprosto neuvěřitelným způsobem. Zrají a sklízejí se banány, pomeranče a citróny, na jednom políčku dávají do pytlů brambory, o kus dál se brambory sázejí… Je to snad něco divného? Je leden, to přece kvetou meruňky, ne?!!!
Když tu přírodu chvíli pozorujete, nabudete nezvratné přesvědčení, že zasadit nohu od židle tak zakoření, vyroste, vykvete a narostou na ní chutné plody. Jako plevel ve škarpách a ve volné krajině tu všude rostou a kvetou ibišky, oleandry, aloe, agáve, opuncie - obrovské rostliny, jejichž neduživé příbuzné doma opatrujete v květináči.
Na lávě jsou nejrozšířenějším plevelem obrovské pryšce, agáve a opuncie, a když chcete přejít kus hor, tak v terénu se musíte naučit občas šikovně ukopnout ty nádherné placky všudypřítomných kaktusů tak, aby vám silné trny neproklály botu.
Obrovské listy z agáve, natěžené křovinořezem u hlavní pošty v Puertu házejí dva chlapi na náklaďák, aby se o tu kytku někdo z chodců nezranil. Zdejší barbar tu nádhernou rostlinu uhlodal až u země, nechal jen pařez o průměru skoro půl metru s jehlanem budoucích listů uprostřed. Příroda si pomůže a není snadné s ní bojovat. U hlavní silnice se z vysokozdvižné plošiny odřezávají řetězovou pilou spodní listy z palem. Řezy mají průměr jako noha u stehna a list házejí na náklaďák dva chlapi, jeden by ho asi stěží zdvihl. Korba délkou nestačí.
Dimenze a kvality zdejší flóry vás srážejí na kolena. Blížíte se ke stromu s květy velkými jako dlaň a zblízka zjistíte, že ten strom je tatáž rostlina, kterou máte doma v pokoji v květináči kvůli hezkým, ale mnohem menším listům a to, že dovede také kvést, jste vůbec netušili. Pokud zdálky vidíte obrovský listnatý strom, tak věřte, že to je některý druh fíkusu, u jakého máte v obýváku spočítané listy a řešíte, jestli se má zalívat do květináče nebo do misky a jak často. Tady do fíkusu narazí náklaďák, ten je na šrot, ale fíkus roste dál.

 

Setkání

Už cestou autobusem z letiště bylo jasné, že na tomhle ostrově to bude chtít do ruky řídítka, pokud možno od endura. Byla vidět rozsáhlá „území nikoho“, kamenité svahy, kde by byla radost opustit silnici a vydat se k horám v centru ostrova. Musíte jen dát dobrý pozor na strmé průrvy, které v sopečném povrchu číhají úplně všude.
Španělé hodně jezdí na motorkách, hodně závodí, na ostrově se na jaře pravidelně jezdí i závod skútrů. V Puerto de la Cruz je několik prodejen, opraven a půjčoven motocyklů. Navštívil jsem je, abych zjistil co nabízejí. Hned naproti hotelu Internacional, ve kterém jsem bydlel, je obchod zaměřený hlavně na skútry italských značek. O dvě stě metrů dolů z kopce Zig Zag moto, tady už byly lepší motorky, ale také ne na půjčování. Zato majitel, Ricardo Zerene, bývalý závodník, zatelefonoval na pár míst, kde bych mohl něco pořídit a někoho zajímavého potkat. 
Rozhlížel jsem se mezitím po servisu a vznesl dotaz: „Tady na tom minibiku Blata Origami někdo závodí?“
„Jo, támhle Carlos!“
Carlos to zaslechl, hned přilít a „Ty znáš Origami?“
„Jasně, samozřejmě, vždyť to je česká motorka! Znám osobně i majitele továrny, pana Blatu.“
A už to šlo. Jak to je výborná minimotorka, že koupil jiný válec, že by chtěl ještě s výkonem nahoru… Až ho přišel zarazit šéf ať nevykecává, že přijde zákazník pro motorku, kterou má rozdělanou. Režim tam mají přísný, maká se tam, na tom dalekém ostrově. Ale jak je ten svět neuvěřitelně malý!!!
Město La Laguna, proťaté okružní dálnicí, spojující v tomto místě jižní a severní pobřeží ostrova, již srostlo s největším městem na ostrově, se Santa Cruz. V La Laguna najdete jedno ze dvou zastoupení Harley-Davidson na Kanárských ostrovech, druhé je na ostrově Gran Canaria. Prodávají se tu kromě motocyklů Harley-Davidson a Buell i motocykly Ducati.
„Zatím tu motorky nepůjčujeme, ale uvažujeme o půjčování Harleyů. Bude to samozřejmě za dost velké peníze, ale lidé se začínají ptát…“
O kus dál v La Laguna, v ulici Candelaria, v prodejně Magic Motor Bike, pracuje Nestor Jorge, reprezentant Španělska a šampión v kategorii supermotardů.
„Česká republika? Jasně, tam jsem jezdil na okruhu v Sosnové. Jak se jmenuje ten váš jezdec na Husqvarně? Má takové složité jméno…“
„Jan Kvasnička?“
„Jo, to je ono. Tak ho pozdravuj!“
Neuvěřitelné. Taková dálka, pět hodin letadlem, a přitom tak malý svět.

 

Řídítka do ruky

V Puerto de la Cruz je asi největší půjčovna motorek Mundo Moto. Je na pobřeží, v hotelu Las Vegas. Mají tam škálu zánovních motocyklů Suzuki a skútrů Kymco, které jsou tu poměrně rozšířenou značkou. Půl kilometru do kopce od pláže pokryté černým pískem, je půjčovna aut a motorek Autos Motos Rueda, kde se o motorky stará bývalý závodník Felipe Reyes. Dohodl jsem si tu předběžně na druhý den půjčení půllitrového endura Honda.
Když jsem ale ráno přišel, tak bylo po legraci. Přišli prý dva Helmuti z Německa a složili zálohu na obě zdejší endura, že si je vezmou na tři dny. Další motorka po ráně a ze čtvrté mi Felipe ukazoval vydřená vahadla a zničenou vačku. Takže prý sorry, ale žádná motorka není, čili pro mě najednou představa bůhvíjakého běhání s nejistým výsledkem.
Lezlo to pak z něho jak z chlupaté deky, když mě tam viděl stát s náladou pod bodem mrazu. Že prý má ještě dvěpade Hondu Rebel. Nízký chopper se slabým motorem, to byla pro mne na horské silnice a s předpokladem jízdy v terénu asi ta nejhorší vyhlídka. Ale než být odkázán na nohy a autobusy… Kývnul jsem, sepsali jsme smlouvu, dostal jsem helmu, klíče a šel jsem vytáhnout motorku.
Byl to děs. Odřeniny, rez, na tachometru skoro 70 tisíc, najetých určitě stovkou různých lidí. Ještě že jsem předem usmlouval cenu pod částku, za kterou jde půjčit zánovní malé auto. Motorky jsou prý drahé proto, že to každý rozbije, proto jsou i vysoké pojistky, a to je důvod vysokých cen v půjčovnách. Jenže jezdit právě po tomhle ostrově autem nebo na motorce, to je sakra rozdíl!
Usedl jsem za řídítka a vyjel s jistotou, že si na zítřek někde půjčím něco jiného. Chtěl jsem se i trochu svézt a jediný zajímavý parametr, že totiž Honda 250 skoro nežere, se při ceně benzínu asi 20 korun za litr stával nezajímavým. Pomalu jsem si na tu potvoru ale zvykl. Druhý den jsem si byl prodloužit smlouvu a prohlásil jsem přitom se smíchem, že na něčem tak strašném jsem alespoň dva roky nejel. Za tři dny jsem na ní pak najezdil skoro 900 kilometrů a nakonec jsem se s ní dost nerad loučil. Byl to zářný příklad, že není až tak důležité na čem jedete, když je o tolik podstatnější kudy jedete. Trochu lepší moped na takovéhle místo stačí, potřebujete mít oči ne na silnici, ale všude okolo, protože přírodní scenérie na ostrově Tenerife je neskutečná. Enduro by mě navíc lákalo ke kouskům, při kterých není moc dobré být kus od civilizace sám.
Takže Honda 250 se nakonec docela osvědčila a majitel půjčovny z toho měl takovou legraci, že jsme nakonec uzavřeli dohodu, že pokud k němu přijede někdo z Čech a prokáže se tímto vydáním časopisu MOTOXPRESS, může mít právě tuhle motorku za polovinu obvyklé ceny!

 

Pico del Teide

Vulkán Teide, nejvyšší hora Španělska, je vidět ze všech konců ostrova. Brzy si zvyknete a na dálku je to prostě jen hezká pohlednice. Realitu dimenzí ale začnete chápat, když se vydáte napříč ostrovem po silnici, která po úbočí Teide překračuje výškovou hranici dva kilometry.
Tam určitě nejezdi, objeď ostrov podle pobřeží, řekl mi Felipe Reyes. Horská silnice je teď pro sníh zavřená a při pobřeží je to stejně rychlejší. Jenže já nejsem rodák z Mnichova, abych ho poslechl. Kam dojedu dojedu a zpátky to půjde taky.
Magie dimenzí té sopky člověka pohltí. Jedete hodinu a půl do kopce po kvalitní silnici samá zatáčka, občas zařadíte i trojku. Vyšší výkon by ale stejně moc nepomohl, ty zatáčky na sebe dost navazují. Hlavně by ale byla škoda tudy proletět, je na co se dívat. První velké rozcestí, odpočívadlo, uzávěra vysokohorské silnice otevřená, ale srozumitelná dopravní značka s požadavkem na vybavení řetězy do sněhu. Nějak jsem je s sebou nevzal, ale uvidí se. Vrchol hory není vidět, je nad souvislou oblačností.
U silnice jsou cedule s nadmořskou výškou, v tisíci metrech končí palmy a začínají borovice, pak mlha, ale to jsou mraky, a když se z nich vynoříte, vidíte azurové nebe, pod sebou boubelatá oblaka, prostě zrovna jste vystoupili na křídlo letadla a nad vámi se přitom tyčí hora se zasněženým vrcholem. Je trochu blíž? Snad. Vyfotografoval jsem ceduli 1830 metrů nad mořem, za ní je na skále sněhový poprašek. Sbalil jsem foťák, rozjel se aby to trochu odsejpalo a za druhou zatáčkou ledová plotna. Nohy do stran a už jsem bruslil. Zlatá nízká a lehká motorka. Za chvíli předjíždím dvě endura, asi Němci, jedou do zatáčky jako prkna, bez náklonu, zřejmě je led vytrestal - je ho tu docela dost.
Ve dvou tisících metrech nad mořem najednou řádka aut, první auto stažené okénko a rozmluva s policií. Aha, tak tady končím, to budou ty řetězy. Došla na mne řada, podíval jsem se na policajta jakože co chce, on se zjevnou nedůvěrou přejel pohledem moje mizerné oblečení i vrak na kterém jsem jel, pokrčil koutek úst, jakože kdo chce kam… a pokynem ruky mě beze slova poslal dál. Tady už kolem silnice ležela pěkná vrstva souvislého sněhu.
Nebylo ale vůbec chladno, sluníčko pražilo a silnice stoupala. 2150 metrů, 2230 metrů, pořád nahoru, byl jsem na náhorní planině, v kráteru původní obrovské sopky, objížděl jsem po východní straně vrchol hory Teide. Po poměrně dlouhém sjezdu jsem fotografoval ceduli s nejvyšší nadmořskou výškou 2250 metrů, takže k dosažení výšky dvou a půl kilometru v lednu na motorce určitě moc nescházelo. Navíc s takovou rachotinou! Rekordní výkon! Ale prdlačky, prostě nádherný, pohodový výlet na delší půlden se starou, spolehlivou motorkou. Jeďte tam, půjčte si zrovna tuhle motorku a zvládnete to taky. Jako nic.
Od spodní stanice lanovky, která vozí turisty až do výšky 3550 metrů, klesala k jihu silnice dlouhými mírnými sjezdy, kolem skoro Nevadská poušť, nedalo mi to, jel jsem bez motoru s helmou na lokti a rozhlížel se kolem s myšlenkou, jestli by se ta helma ukecala. Jinak to ale prostě nešlo.
Na jižní straně bylo mnohem víc zataženo, takže skrz mraky jsem pak jel zatáčkami přes dvacet kilometrů, byl jsem mokrý a zmrzlý. Sotva jsem se v té mlze za jednou zatáčkou vyhnul balvanu na silnici a abych se protáhl, šel jsem ho uklidit. Nebyl tam vlastně téměř žádný provoz, jenže mě přitom málem přejelo auto. Uslyšel jsem ho, když jsem začal kámen zvedat, ale hoďte v mlze balvan před přijíždějící auto a utečte! To se moc nehodí, takže to bylo o chlup.

 

Čtyřkolky

Po jižním svahu Teide jsem pokračoval na Las Americas, kousek odtud je kartingové centrum, těšil jsem se, že se třeba i svezu, měl jsem se tam ale hlavně znovu setkat s Nestorem, jezdí na motokárovou trať trénovat na supermotardu. Najednou vidím na svahu zarostlém divočinou dům a na něm nápis Quad Park. Pozemek 200 000 čtverečních metrů přírodního terénu mezi kaktusy a křovím a na čtyřkolkách Linhai 260 tam seděla řádka bledých Helmutů, porostlých silnou vrstvou bůčku. Tak tuhle grupu bych mezi ty agáve, opuncie a kamení nepustil, z toho koukala sanitka.
Majitel byl ale v pohodě. Dost nedůvěřivě se díval na čem a z které strany jsem to přijel, ale když jsem mu v letním čísle MOTOXPRESSu ukázal test těch samých čtyřkolek Linhai, prodávaných u nás pod značkou JourneyMan, sundal jednoho Helmuta ze stroje a ať se svezu. Se mnou jel jeho syn, i kvůli focení. Bylo po deštích, měli tam i menší bahenní brod. Navrhl jsem, jestli by mladý projel tou vodou trochu rychleji, že ho vyfotím. Udělal to až příliš ochotně, takže se bahno přelilo přes nádrž a on vypadal jako divoká svině když vyleze z kaliště. Jak si na to ale mám teď sednout, ptám se? Nezaváhal, sundal kombinézu, utřel čtyřkolku, praštil s tím hadrem o zem a řehtal se jako kůň.
Začal jsem zkoušet zdejší terén. Tolik ostrých kamenů jsem nikde nezažil. Co ty pneumatiky vydrží je neuvěřitelné. I trny od všude přítomných kaktusů by na ně stačily. Vzpomněl jsem si na u nás prodávaný americký Ultraseal a uvažoval jsem, že ho v těch pneumatikách asi mají, jinak by pořád lepili. Mám vyzkoušeno, že Linhai 260 projede všude a tady jsem si to utvrdil. Tak jsme jezdili a povídali, že mezitím se smráklo a s jakoukoli další akcí byl konec. Do hotelu jsem to měl asi 150 kilometrů, tedy v silném večerním provozu žádné příjemné vyhlídky.

 

Výlet na západ

Západní cíp ostrova Tenerife je po vulkánu Teide jednou z nejméně přístupných, a tedy i nejméně obydlených oblastí. Po jižní straně se dostanete na neobyčejnou pláž, Playa de las Teresitas. Je dlouhá asi kilometr a vymyká se místním zvyklostem. Písek má obvyklou barvu písku. Je totiž dovezený ze Sahary. Tak rychle si trochu zaplavat a honem za řídítka, pokusit se překonat hory tou sice delší, ale nádhernou cestou, pokud možno za světla. Při výjezdu na pohoří Anaga vás patnáct kilometrů zatáček vede úžasnou přírodní botanickou zahradou na šíji El Bailadero, odkud se z více než kilometrové výšky díváte na moře na obou stranách ostrova. Přes Monte de las Mercedes potom klesáte k městu La Laguna, a to už v dáli vidíte horu Teide se zasněženým vrcholem, obrovskou rozlohu města Santa Cruz a téměř souvislé osídlení všude v nižších polohách ostrova.
Silnice jsou většinou kvalitní, ale s označením rozpracovaného úseku si tu starosti nikdo nedělá. Že se chystá nový asfaltový koberec poznáte podle toho, že kanál v zatáčce trčí do výšky skoro deset centimetrů, o kus dál jednoduše odstranili asi sto metrů silnice a jedete po trochu srovnaném sopečném štěrku. Snadno se jim tu dělají silnice. Technologie je zjednodušena o navážení podkladu, stačí urovnat co příroda připravila, navrch položit a zaválcovat obalovačku - asfalt smíchaný s drcenou lávou správné granulace - a je hotovo.

 

Stunt Riding

Ricardo Zerene mě poslal směrem k horám, do průmyslového a obchodního centra za dálnici, do motoshopu Todomoto, že tam na mě čeká kaskadér Fani. Sedl jsem na Hondu, dva kiláčky, ukázal jsem Fanimu v časopise fotky jeho českých kolegů, a už jsme se domlouvali na zítřek, že pojede trénovat do Santa Cruz.
Ráno pro mě přijel k hotelu, jel jsem za ním na motorce. To jsem si dal. Hnal to s VW Transportérem tak, že já na té zdechlině pořád zalehnutý a nestíhal jsem. Zajel k pumpě a šklebil se, jak to za ním kalím. Jsou tam dost kopce a líná dvěpade… Řekl jsem mu, že nechci zničit motor, že za ním pojedu ve větrném pytli, ale nesmí prudce brzdit, napřed ťuknout, abych viděl světla a stíhal to. Vůbec na tom neviděl nic divného, jel jsem pak za ním zbytek cesty po dálnici kopec nekopec kilo dvacet s předním kolem necelý metr od nárazníku, na půl plynu. Fani je dobrý řidič, jel plynule, a když byla nějaká změna rychlosti nebo směru, vždycky dal včas znamení. Celkem pohoda, jen ti důchodci z Německa, rozhlížející se z vypůjčených aut  po krajině, nějak nechápali co za podivnou dvojici je to takovým trapem předjíždí.
Přijeli jsme nad Santa Cruz, na kopec nad novou zástavbou, která se rychle rozrůstá. Jsou tam už připravené nové široké a nalajnované silnice, nové chodníky, po kterých zatím nemá kdo chodit, z parcel zarostlých plevelem trčí zakončení inženýrských sítí. Už tam byla parta kluků na freestyle kolech, čekali na obdivovaného Faniho.
Ten vytáhl z auta šestikilo Kawu s rozetou skoro až k pneumatice. Prý to takhle jede na šestku nejvíc kilo. Hrůza, ale on na ty své tanečky na jednom kole je tak prý zvyklý. Vzpomněl jsem si, jak mi Pavel Hanzlík říkal, že mu litrová Suzuki jede na jedničku 170…
Fani ale není žádný začátečník. S motorkou zachází s naprostou bravurou, dovede všechny obvyklé triky. Snad to mají španělsky mluvící národy v krvi, i tanečníci musí mít dobrý cit pro rovnováhu. Nadělali jsme trochu fotek, také jsem se svezl, ale s těmi krátkými kvalty to bylo na převržení. Naši exhibici přerušil příjezd místní policie, ve škodovce. Trochu nám domluvili, ale bylo to v pohodě.

 

Země Česká, domov můj…

Asi to nebyl úplně nejšťastnější moment, když se praotec Čech zastavil na hoře Říp a uchvátila ho země, oplývající mlékem a strdím. Když se na rodnou hroudu vrátíte koncem ledna ze země, oplývající v té době banány, citrusy, kaktusy, pro člověka snesitelnou teplotou a omývané teplým Golfským proudem, tak ten teplotní skok o 45°C dolů je jako rána pěstí mezi oči. Pěstí praotce Čecha.

Honza Čejchan, foto: autor