Ducati Streetfighter 848

Indiánský šíp

21.09.2013 - Vyšlo v čísle 27
Ducati je jednou z mála značek, která volně dýchá i v současných poměrech stagnací zúženého trhu motocyklů. Její prodeje se v roce 2012 celosvětově zvýšily o 16%. Je to nejen proto, že Ducati jsou motocykly designově nápadité a technicky všestranně špičkové, ale i proto, že značka v posledních letech představuje novinky, které oslovují mnohem širší klientelu než bývalo dříve obvyklé.

Zájem o značku Ducati opět zvýšil v roce 2010 nový model Multistrada 1200S, který se úžasně povedl a stal se prodejním hitem. Ve stejné objemové kategorii pak následoval bombastický Diavel a s podobným ohlasem se setkala i novinka roku 2012 – supersport Panigale. Současně se objevil Streetfighter 848, motocykl poněkud civilnější a s nižším objemem motoru. Za méně peněz prý méně muziky. Pro mnohé ale i odtud zní muziky až k zalknutí, doprovázené designem indiánského, jedem napuštěného šípu.
Přes šíři sortimentu se značka drží na své vyšlapané cestičce – i ten mírnější motocykl musí být osobitý a musí mít sportovního ducha. Na Ducati se prostě nejezdí pomalu, a to mi dal motocykl dobře vědět hned při prvních ujetých metrech. Pocit byl jednoznačný. Přidej! Není kde? Tak jeď jinam!
U značky Ducati obvyklá rychlá jednička poněkud znesnadňuje jízdu ucpanými městskými ulicemi a zařadit některý z vyšších rychlostních stupňů ve městě už není kde. Vyvezl jsem tedy Streetfighter z města ven. A odtud je i moje první, a přitom vlastně směšná výhrada k tomuto motocyklu: jeho název. Streetfighter? Takto výkonný motocykl nazvat pouličním bojovníkem, to zní jako výsměch všem dopravním předpisům.
Vyrazili jsme tedy z Prahy zaměnit neuskutečnitelný street fighting za open countryside fighting, čili řádění po volnějších silnicích mimo město. Tam bylo téhle ukrutné „malé“ Ducati zatraceně dobře. Stotřicetikoňová osmpade s krouťákem vrcholícím při devíti a půl tisících otáčkách, to do žádného současného města
opravdu moc není. Celá převodovka je do rychla, takže šestka pak vychází jako pět a půl. Nicméně motor je velmi pružný, ochotně se vytáčí a dává jezdci vědět, na jaké hodnotě krouťák vrcholí. Proto aniž bych si předem zatížil mysl tabulkovými technickými daty, při hodně svěží jízdě mi řazení nahoru samo vycházelo nad devět tisíc otáček, a když jsem řadil šestku při devíti a půl tisíci, ukazoval tachometr dvě stě dvacet. Kolik že ta věc tedy jede? Nevím, nepovedlo se to zkusit, nebylo kde. Nebylo ostatně ani proč, na naháči je povětří v takovém fofru už nesnesitelné. Pocity z jistého vedení motocyklu ve vysokých rychlostech byly úžasné. Podobně krásný byl také jiný požitek asi v padesátikilometrové rychlosti, když se jen zaklapnutím plného plynu začalo přední kolo pozvolna odlepovat od silnice a mířit k nebi.
Přitom mne velmi příjemně překvapila spotřeba. Tu bych pasoval až do oblasti kuriozit, protože jsme půl dne jezdili jako ze řetězu utržení, málem jako na test toho, na jak vysokou spotřebu by bylo možné se až dostat. A výsledek? Průměr pod sedm litrů. Neuvěřitelné. Jezdili jsme současně s mojí oblíbenou motorkou, se starším čtyřválcem Kawasaki Z 750, který byl ten den s výkonem hodně často u konce a spotřebu měl přitom snad dvojnásobnou. Dukatka zářila v zatáčkách i akcelerací, těšil jsem se z toho, jak mi Streetfighter úžasně sedne do ruky, jak snad všemi parametry pasuje k mému naturelu.
Vzpomínal jsem přitom na ježdění na Ducati Hypermotard, která s o dost silnějším motorem už vyžadovala mnohem víc pozornosti a využití ještě výrazně vyššího výkonu bylo pro mne na našich silnicích často už problematické. Nicméně doménou Ducati jsou maxima, a tak
v sezoně 2013 startuje nový Hypermotard a k tomu Hyperstrada, motocykly s přebytkem výkonu. Proti tomu Streetfighter jsem si často dovolil tahat za plyn na doraz, rozuměli jsme si výtečně od prvních metrů. Nakonec tedy jediné, co si dovolím modelu Streetfighter skutečně vytknout, je stavba podvozku spíš pro menší jezdce. Moje dlouhé nohy se koleny často opíraly až o hranu prolisu nádrže a den v zatáčkách se tak na vnitřní straně kolen nakonec podepsal mírně nepříjemným
pocitem. Takže kdyby se nedalo vyhnout tomu, že by Streetfighter zakotvil v mé garáži, upravil bych sedlo o centimetr – dva vzad. n

Honza Čejchan, foto: Jan Čejchan ml.