Designér Jan Tatoušek

Designér Jan Tatoušek

15.06.2005 - Vyšlo v čísle 3
Akademický architekt Jan Tatoušek se podílel na designu motocyklů Jawa

Zpracovával jsem design různých průmyslových výrobků, i hudebních nástrojů a lodí, řadu let jsem pak pracoval i na motocyklech a dělal jsem to moc rád.
K motorkám jsem měl vztah už jako kluk, otec jezdil na starém německém čtyřtaktním motocyklu Diamant, ještě s neodpruženým zadním kolem. Já jsem začal jezdit v poválečných létech na těžkém Harleyi. Půjčil mi ho známý, protože se na něm sám bál jezdit, občas jsem ho tedy vozil. Doma jsme v té době měli předválečnou ČZ 250 Sport, také ještě s neodpruženým zadním kolem.
Já jsem si pak koupil svou první motorku, dvěstěpadesátku Jawu kývačku z roku 1959. To byl velký krok dopředu, na svoji dobu to byl hodně moderní motocykl. Byl krásný svými detaily i jako celek. V té době jsem už pracoval i pro Pal Kbely, navrhoval jsem třeba palubní přístroje a volanty pro automobily Škoda, Tatra 613 a další.
Kolem roku 1967 se mi naskytla možnost pracovat pro Jawu, řešili tam tehdy problémy s „Unifikovanou řadou“, několik let vyvíjenými novými motocykly, které už byly dotaženy k sériové výrobě, mezitím ale jejich designové linie vyšly z módy a co bylo horší, hlavní odběratel, Sovětský svaz, je odmítl.
Hledalo se náhradní řešení, v Jawě chtěli pochopitelně využít co nejvíc dílů a výrobního zařízení pro Unifikovanou řadu. Vyžadovali i použití krátké přední vidlice, jejíž ramena končila u spodního nosníku. Při oddělení nádrže a světlometu ta vidlice ale nevypadala dobře. Sezvali proto poradu designérů a nikomu se do toho nechtělo.
Já jsem tehdy měl před konstruktéry motocyklů ostych. Nikdy jsem motocykly nenavrhoval, byla to vlastně nová profese, kolem mne byla spousta lidí se zkušenostmi a já jsem o tom skoro nic nevěděl. Moc mě přitom ale těšilo, že jsem se s nimi dokázal dohodnout.
Pustil jsem se do práce a napadlo mě řešení, jak se s tou zatracenou vidlicí vypořádat. Vtip byl v tom, že jsem spustil trubky řídítek až dolů, k ramenům vidlice. Mělo to zároveň tu výhodu, že se dala měnit výška řídítek. Původní záměr byl umožnit i nastavení řídítek v úhlu, ale od toho se upustilo, protože by to prodražilo výrobu.
Ramena vidlice tedy zůstala z Unifikované řady, změnil se svařenec nosníku s krkem řízení, na rámu došlo jen k minimálním změnám, zůstala osmnáctipalcová kola včetně všech upevňovacích a seřizovacích dílů, zůstal kryt řetězu a pochopitelně celý motor, dvouválec 250 a 350 ccm. Navrhl jsem vysokou, nahrbenou nádrž, motocykl tak dostal agresivní vzezření. Novinkou bylo také to, že nádrž neměla být chromovaná. Vypustil jsem tuto drahou operaci a místo toho jsem navrhl metalízu, třmen pro upevnění nádrže měl být pro kontrast z eloxovaného hliníkového plechu.
V roce 1968 už byly motocykly vystaveny na veletrhu v Brně, lakovna ale metalízu nezvládala, a proto jako náhradní řešení pro první prezentaci byly vybrány barvy jasně červená a tmavě modrá. Motocykly měly i tak výborný ohlas. Pro sériovou výrobu ale došlo k dalšímu ústupku. Aby Jawa nemusela koupit specielní odstíny barev, které by byly drahé, koupili barvy, které byly po tunách vyráběny pro automobily Škoda. Protože ale pece v Týnci vypalovaly na nižší teplotu, barvy někdy vyšly matné.
V té době byl vyvíjen zcela nový motocykl s pracovním názvem model A. Byla to lehoučká a výkonná dvěstěpadesátka a byl jsem přizván, abych pro ni připravil designové řešení. Ta motorka byla na svoji dobu velmi moderní, odpovídala světovým konstrukčním trendům a pamatuji se, že se moc líbila i Františkovi Šťastnému. Bohužel se nedostala do sériové výroby.
Koncem sedmdesátých let jsme s průmyslovým výtvarníkem Ivanem Mouchou pracovali na návrzích alternativ pro Jawu Boxer. Líbilo se mi, jak je rám plný motoru, plochý dvouválec OHC, to byla moc zajímavá technika. Prototypy se mi ale pak už tolik nelíbily, od původních designových návrhů se muselo v mnohém slevit. Motocykl tak ztratil kompozici. Také jsem pak na těch motorkách jezdil, ve zkouškách bylo potřeba najezdit kilometry a v té době tady na svezení nic lepšího nebylo.
V osmdesátých létech jsme navrhovali i sidecary pro výrobce Velorex v Hradci Králové.
V Jawě mezitím vznikaly nové motory, čtyřdobá dvěstěpadesátka měla nahradit dvoutakty, vymýšlel se stavebnicový motocykl pro dvojí užití: cesťák s integrovanými kufry a lehké cestovní enduro pro mladé. Šasi ale bylo jako obvykle dané, takže jsme moc volnou ruku neměli (fotografie v minulém čísle MOTOXPRESSu, pozn. red.). To byl můj poslední motocyklový projekt, pak přišel rok 1989 a s ním pozdější ekonomické potíže Jawy, která ztratila trh v tehdy se rozpadajícím Sovětském svazu.

Vyprávění architekta Jana Tatouška zapsal Honza Čejchan