František Šťastný používal jeden čas pro trénink motocykl Jawa 500 OHC, v té době také bojoval o důstojné umístění i v Tourist Trophy na ostrově Man. Odtud vzešla myšlenka vydat se na těchto motocyklech na ostrov Man po ose. Akce, jejíž organizátorem byl sběratel a restaurátor motocyklů Oldřich Karas, se uskutečnila v srpnu 2012. Původně měly jet jen Jawy 500 OHC a doprovodný vůz. Jeden motocykl byl ale krátce před odjezdem vyřazen administrativními problémy a druhý havárií. Jezdci Jindra Huba a Milan Divílek proto použili náhradní moderní stroje, které stejně jako předválečná Jawa 350 OHV, cestující s Otto Kuhnem v doprovodném voze, se nestaly předmětem fotodokumentace tohoto článku. Naopak obdiv si zaslouží výkon účastnice Martiny Poncové, která cestu absolvovala na motocyklu Jawa 250 pérák typ 11. (pozn. red.) 

Tak  nějak to mládí rychle uběhlo, přibyly vrásky, šrámy, jizvy, odřeniny i operace kloubů a hrdě vypnutá hruď ustoupila trochu níž. Touhy z mládí a radost z jízdy na motocyklu ale zůstaly. Kde jsou ty doby, kdy jsem hltal slova našeho tehdejšího motocyklového boha Franty Šťastného, kdy jsem měl husí kůži, když mi podal ruku, nebo podepsal knížku. Je to už minulost, zažil jsem to a jsem tomu rád. Tohle všechno se ve mně nějak uložilo, jeho závodnická kariéra, cesty po tratích, výhry i prohry. Hlavně ale jeho hříšná touha, ostrov Man, kde závodil, bil se jako lev a věřil v umístění, i když mnohdy věděl, že jeho motocykl na to nestačí.
Tohle všechno uteklo jako voda, ale říká se že chlapi mládnou, a tak jsem vloni vyřknul ortel, že se letos pojede po ose na Man. No a na čem jiném by se mělo jet, než na slavné poválečné sériové čtyřtaktní pětistovce - Jawě OHC, na které Franta jezdil na Manu tréninková kola. Hozenou rukavici zvedlo k mé radosti sedm dalších účastníků. A čeho že se vlastně chceme zúčastnit? Je to závod veteránů Manx Rallye a naši akci jsem nazval jízdou na počest Františka Šťastného, MAN 2012.
Nechceme nic nechat náhodě, a tak přestože každý máme na svém óhácéčku najeto několik desítek tisíc kilometrů, tak pro jistotu děláme výbrusy, měníme písty, klikovky, relátka, zkrátka z toho starého brusu dělá každý novou motorku. Pak jsem začal přemýšlet, odkud by bylo vhodné tuto jízdu odstartovat a zvolil jsem Hradčanské náměstí. Úřad Prahy 1 mi vyšel vstříc a po souhlasu k záboru plochy 14 metrů čtverečních také Arcibiskupství pražské, Správa pražského hradu a Odbor dopravy udělily souhlasné stanovisko k odstartování z Hradčanského náměstí dne 23.8.2012.
Ten den jsme plni nadšení, obav i očekávání všeho příštího odstartovali z Hradčan k dálkové jízdě na ostrov Man. Splnit si touhu vidět slavné závody, povozit se na trati, a hlavně nasát tu neopakovatelnou atmosféru ostrova, kde má každý patník, každá zatáčka své jméno a svou historii, jaká nemá jinde na světě obdoby. A skutečně - byl to jeden veliký zážitek.
Už po prvních několika stech odjetých kilometrech si na půllitrech užívaly hlavně naše zadnice. Jednosedlo zvané „sloní ucho“ je na delší cesty opravdu jen pro blázny nebo nadšence,  jejichž pozadí postrádá nervová zakončení, či je  oplechované. Zlaté dvousedlo. Navzdory všem hanlivým přívlastkům co Jawa 500 OHC od různých „takyopravářů“ za svou historii neprávem získala, jsme ale všichni dojeli bez vážnějších závad. Kromě čtyř prasklých replikových drátů, jedné prasklé olejové hadice, výměny původního regulátoru za elektronický a výměny zadírajícího se šoupěte karburátoru šlapaly stroje spolehlivě.
Jinak dojem po překročení našich hranic je, že se člověk cítí jako v jiném světě.Všude je čisto, nikde žádné pasti na silnici, nikdo na vás netroubí, všichni vás pouští a mnoho řidičů zpomalilo, osádka vozu mávala, fotila a zdravila. V Rotterdamu v přístavu jsme asi po hodině kličkování dorazili k trajektu. Někdo se nadopoval medikamenty proti mořské nemoci, druzí zvolili moravskou vodováhu. Houpalo to s námi zle, ale ráno jsme byli v Hullu.
Těch následujících 200 km do Liverpoolu už byl jen kousek, půllitry si pobrukovaly a byli jsme v přístavišti, odkud nás měl odvézt další trajekt na náš vysněný ostrov, na Man. Dorazili jsme tam v neděli večer. Ráno jsme celí nedočkaví vyrazili na trať. Kolem dokola holé travnaté kopce se spoustou ovcí a dole pod tím vším všude moře. Krása. Výškový rozdíl na trati je 600 metrů a její polovinou vás provází nádherná scenérie hor, která je ale v mnoha místech velmi záludná. V místě zvaném Windy Corner dostanete od větru takovou facku,že si myslíte, že vám bouchla zadní guma. Cestoval jsem stranou o dva metry proti mezi, po které jsem málem začal ručkovat abych nelehnul.
Nezapomenu na Franty Šťastného zamilovanou zatáčku Hillberry, kterou jak psal, projížděl i za mlhy plnou šestkou (230 km/h). Zatáčku Hillberry jsem projel asi 110 km/h ale cítil jsem se asi stejně jak Franta. Za zmínku stojí i vlásenka Hairpin, kde jsem měl za jedna, řídítka v plném rejdu, a stejně jsem to nemohl vytočit, málem jsem si šlápnul, a oni tam jezdí neskutečnou palbu.
Na skákacím můstku Ballau Bridge jsem zkoušel obalamutit gravitaci, ale pustil jsem to jen asi šedesátkou a motorka se jen nadlehčila. Hospoda, která je hned proti se přesto velmi rychle zvětšila a další zatáčka tvaru pravého vinglu neumožnila jinou volbu, než rychle ubrat nebo to složit na ucho, což u sériového půlitra přes nízké výfuky a doraz
pohotovostního stojanu nešlo. Přežil jsem, zuby jsem na zdi hospody nenechal. Na konci rovinky u Sulby je pravotočivá zatáčka přes můstek a před ním je, jak Franta psal, stále otevřená brána. To kdyby byl někdo dlouhý. Dá se projet rovně, po pěšině okolo potoka v klidu dobrzdit a vrátit se na trať.
Okruh měří 60 kilometrů, má 260 zatáček a je tam tisíc míst, kde se můžete zabít. Nechápu, jak si to mohli jezdci zapamatovat. Zřejmě i proto byl tento podnik z mistrovství světa silničních motocyklů vyškrtnut. Pro 270 jezdců byla tahle trať poslední a poletuji tam nahoře na okřídlených Merkurech. Ti slavnější z nich mají u trati pomníčky.
Trať jsme stačili projet jednou a jak jinak, začalo pršet. Pršelo až do středy do večera. Navštívili jsme Douglas a vzali útokem obchody se suvenýry z Manu. Všechno, kde byl ostrovní  znak, jsme si koupili. Není nad to, dojet si pro bundu a triko s čepicí po ose na Man. Koupit v Česku to jde taky, ale to není ono. Zážitkem byla návštěva muzea pana Petra Murraye, kde je možné vidět zajímavé stroje včetně závodních, většinou v původním stavu.Tam jsme se setkali i s mechanikem Billa Ivyho a Philla Reada. Mimo jiné tam mají kombinézu po Billu Ivym, do které by se nevešla ani dvanáctiletá holka. Pak jsme navštívili ještě muzeum letectví a farmu, kde chovají bezocasé kočky, plemeno Manx.
Když pršelo, bylo v kempu všude bahno. Po zalehnutí do stanu to mělo výhodu, že tvar těla se obtiskl do bahna a vzniklo anatomicky dokonalé lůžko. Člověk se došel umýt, a když se vrátil, mohl jít znovu, bahno měl až za ušima. Motocyklům kupodivu voda vůbec nevadila. Za dobu našeho pobytu jsme také zjistili, že na Manu mají lidé motocykly opravdu na ježdění v běžném provozu, pro nás hodně zajímavé značky. Na nábřeží zcela běžně potkáte Vincent HRD, Sunbeam, Velocette, Ariel Red Hunter atd. Kousek dál u hospody omýval pán dalšího Vincenta vodou z kyblíku a člověk si při tom pohledu uvědomí, že to je ten správný postoj k motocyklu. Jezdit, jezdit a jezdit, ne to zrenovovat, naleštit a mít to postavené v obýváku. Motocykl po renovaci musí zestárnout.
Ve čtvrtek ráno už konečně nepršelo, a tak jsme na půllitrech dali ještě dvě kola a vyfotili se u tribuny, na které se píšou časy jezdců, a která snad nechybí na žádném filmovém záběru z Manu. Pak už následoval odjezd do Liverpoolu a po jednodenní zastávce u kamaráda Kuby v Redhillu a návštěvě Londýna jsme pokračovali k domovu. Na naší cestě jsme ujeli 3659 kilometrů a zvládli jsme ji za 14 dní. Ještě pro zajímavost – spočítali jsme průměrnou spotřebu, byla 4,1 l/100km.

Olda Karas, foto: Jindřich Huba